patek, 3:02
hele a vezmes na tu vypravu kytaru a budeme zpivat? me se po tom strasne stejska.
sobota, 11:14
ty vole
ja jsem vcera v opilosti zacala psat clanek o skautech
"kdyz se opiju, myslim na skauty"
------------------
Jaká je trvanlivost skauta?
Jednou skautem, pořád skautem, nebo je to něco, co si musíme zasloužit?
Zhruba jednou za čtvrt roku se trapně dojmu sama nad sebou, nad tím jak mi chybí zvuk kytary, písničky od Kryla a Nohavici a pocit výjimečnosti a sounáležitosti v jednom okamžiku. Dojmout bych se měla spíš nad tím, jak je smutný mít něco rád, a okázale to ignorovat protože "jiný věci".
Vždycky, když se užírám myšlenkou selhání ve vedoucí pozici skautskýho mentora, představuju si postavu ideálního vedoucího v khaki klobouku a neforemném kroji pískové barvy, jež je neustále připraven s dobrou náladou a veselou myslí.
Foglar mi to navíc ztížil idealistickým popisem hlavních hrdinů. jež jsou ušlechtilí, ztepilí, slušní, zpříma stojící a neúprosně bojující za pravdu a lásku. Nejen že měli samý nechutně ušlechtilý vlastnosti, co hůř, téměř postrádali ty zlý.
Když jsme byli malí, měli jsme vedoucí bez klobouku a ne vždy v dobré náladě, v kroji barvy medové, kteří ale chápali, co je to pravda a láska, ať už to pojali jakkoliv. Hráli, zpívali, vařili, nadávali a vychovávali, nebo si s námi jen tak povídali a hledali v nevděčných nevychovaných smradech vnitřního Mirka Dušína a my tak měli to nejhezčí dětství na světě.
Jako dětem nám bylo fuk že to dělají zadarmo, byla to přece zábava, hlavně pro nás.
Ve skautu je to jako splátka dluhu společnosti, jako se rodiče starají o svoje děti, který se pak na oplátku postarají o ty svoje, vedoucí vychovají další vedoucí a tak dále stejně tak.
Někde se ale v matrixu stala chyba a já už mám u společnosti pěknou sekeru.
Jako světluška jsem si často přála ať to nikdy neskončí a že vůbec nejlepší na dospělosti je být vedoucím, spát ve velkým stanu kde se dějou tajný věci a zůstávat vzhůru po večerce a o těch tajnejch věcech bavit. Ale osud tomu tak chtěl, že mezi malou světlušku a hlavni stan nastrčil pubertu. Puberta je vůbec nejhorší, všichni vypadají hrozně, trapně se oblíkají, chovají se hloupě a myslí si, že všechny idiotský rozhodnutí jsou oprávněný a nejlepší.
Skaut byl najednou zapomenut pro krásu "jinejch věcí" jakou jsou placený brigády (chápeš, placený!) a hloupý večírky s často hloupejma lidma, ze kterých dneska nezbylo už vůbec nic, jen pocit viny, že společnosti něco visím a taky sobeckost mě vlastní, syslit si předanej sociální kapitál sama pro sebe a vykašlat se na budoucí generace.
A tak moje trvanlivost pomalu vyprchává.
.
hele a vezmes na tu vypravu kytaru a budeme zpivat? me se po tom strasne stejska.
sobota, 11:14
ty vole
ja jsem vcera v opilosti zacala psat clanek o skautech
"kdyz se opiju, myslim na skauty"
------------------
Jaká je trvanlivost skauta?
Jednou skautem, pořád skautem, nebo je to něco, co si musíme zasloužit?
Zhruba jednou za čtvrt roku se trapně dojmu sama nad sebou, nad tím jak mi chybí zvuk kytary, písničky od Kryla a Nohavici a pocit výjimečnosti a sounáležitosti v jednom okamžiku. Dojmout bych se měla spíš nad tím, jak je smutný mít něco rád, a okázale to ignorovat protože "jiný věci".
Vždycky, když se užírám myšlenkou selhání ve vedoucí pozici skautskýho mentora, představuju si postavu ideálního vedoucího v khaki klobouku a neforemném kroji pískové barvy, jež je neustále připraven s dobrou náladou a veselou myslí.
Foglar mi to navíc ztížil idealistickým popisem hlavních hrdinů. jež jsou ušlechtilí, ztepilí, slušní, zpříma stojící a neúprosně bojující za pravdu a lásku. Nejen že měli samý nechutně ušlechtilý vlastnosti, co hůř, téměř postrádali ty zlý.
Když jsme byli malí, měli jsme vedoucí bez klobouku a ne vždy v dobré náladě, v kroji barvy medové, kteří ale chápali, co je to pravda a láska, ať už to pojali jakkoliv. Hráli, zpívali, vařili, nadávali a vychovávali, nebo si s námi jen tak povídali a hledali v nevděčných nevychovaných smradech vnitřního Mirka Dušína a my tak měli to nejhezčí dětství na světě.
Jako dětem nám bylo fuk že to dělají zadarmo, byla to přece zábava, hlavně pro nás.
Ve skautu je to jako splátka dluhu společnosti, jako se rodiče starají o svoje děti, který se pak na oplátku postarají o ty svoje, vedoucí vychovají další vedoucí a tak dále stejně tak.
Někde se ale v matrixu stala chyba a já už mám u společnosti pěknou sekeru.
Jako světluška jsem si často přála ať to nikdy neskončí a že vůbec nejlepší na dospělosti je být vedoucím, spát ve velkým stanu kde se dějou tajný věci a zůstávat vzhůru po večerce a o těch tajnejch věcech bavit. Ale osud tomu tak chtěl, že mezi malou světlušku a hlavni stan nastrčil pubertu. Puberta je vůbec nejhorší, všichni vypadají hrozně, trapně se oblíkají, chovají se hloupě a myslí si, že všechny idiotský rozhodnutí jsou oprávněný a nejlepší.
Skaut byl najednou zapomenut pro krásu "jinejch věcí" jakou jsou placený brigády (chápeš, placený!) a hloupý večírky s často hloupejma lidma, ze kterých dneska nezbylo už vůbec nic, jen pocit viny, že společnosti něco visím a taky sobeckost mě vlastní, syslit si předanej sociální kapitál sama pro sebe a vykašlat se na budoucí generace.
A tak moje trvanlivost pomalu vyprchává.
.