Vždycky jsem myslela, že být full-time zaměstnanec a vstávat každý ráno s vědomím, že dalších osm hodin strávíš přesně tak, jako včera a zejtra, je strašně těžký a svým způsobem hrozný.
Je.
Je.
Dnes poprvé jsem se v duchu rozešla s Londýnskou idylkou, ne na dlouho, neboť mě zítra čeká spoustu exciting věcí, ale ten pocit tu je.
Je to skoro půl roku, co jsem započala svou studijní pauzu a musím říct že mi škola chybí. Nejen to slastný "dnes zůstanu doma", ale i to, že je pořád něco, co musíte přečíst, napsat, vstřebat a většinou se stane, že to shledáte zajímavým (kéž by i upotřebitelným). Tady je to jen práce a zábava a motivace k dobrovolnému čtení, psaní a počítání upadá v celkové únavě.
Svojí práci miluju, ale cítím se víc jako silná pragmatická žena za plotnou, což zní jako mozkový prázdniny. Jsem v kuchyni šťastná, ale navzdory všemu ji nepovažuju za profesní osud. I když bych ráda sluníčkově řekla, že budu dělat přesně to co mě baví, bez ohledu na společenský žebříčky intelektuální vypětí, cítím, že by to zabilo poslední mozkový buňky v mý hlavě a ty už se z toho nikdy neprobraly.
Nemám ráda, když lidi tráví čas nicneděláním u televize, jakoby přiznaně dávali najevo, že to vzdali. Já přijdu domů a zmůžu se na fejsbuk, praní, jídlo, seriál a i tak mi zbyde na spánek asi šest hodin. A tak se trochu cítím, jako jedna z nich a to mi nesluší.
Je to skoro půl roku, co jsem započala svou studijní pauzu a musím říct že mi škola chybí. Nejen to slastný "dnes zůstanu doma", ale i to, že je pořád něco, co musíte přečíst, napsat, vstřebat a většinou se stane, že to shledáte zajímavým (kéž by i upotřebitelným). Tady je to jen práce a zábava a motivace k dobrovolnému čtení, psaní a počítání upadá v celkové únavě.
Svojí práci miluju, ale cítím se víc jako silná pragmatická žena za plotnou, což zní jako mozkový prázdniny. Jsem v kuchyni šťastná, ale navzdory všemu ji nepovažuju za profesní osud. I když bych ráda sluníčkově řekla, že budu dělat přesně to co mě baví, bez ohledu na společenský žebříčky intelektuální vypětí, cítím, že by to zabilo poslední mozkový buňky v mý hlavě a ty už se z toho nikdy neprobraly.
Nemám ráda, když lidi tráví čas nicneděláním u televize, jakoby přiznaně dávali najevo, že to vzdali. Já přijdu domů a zmůžu se na fejsbuk, praní, jídlo, seriál a i tak mi zbyde na spánek asi šest hodin. A tak se trochu cítím, jako jedna z nich a to mi nesluší.