Na jednom z dýchánků nad pivem se kamarádi začali zcela bez mojí intervence bavit o mým blogu. Mám teď dost dojímací období a kromě vostrýho slohu mě potešila i zmínka o tom, jak je můj život skvěle tragikomickej a že se to strašně hezky čte.
Tragikomedie je nepochybně čtivá a pichlavě vtipná, ale včera mi došlo, že kromě námětu na blog je to jen nechutný a krutý.
Ne, že by se mi nějaký to nedorozuměníčko stalo prvně a už před lety jsem přestala se svojí smůlou bojovat, snažím se s ní žít a snášet její klacky pod nohama s nadhledem.
Přijala jsem ji jako svojí mladší sestru, téměř jsem přestala řídit auto, dvakrát až třikrát při odchodu kontroluju mobilklíčepeněžku, polívku a čaj držím zásadně metr od počítače, všechny časy zkoušek a směn v práci kontroluju dvakrát, nenosím bílý tričko, rozhlížím se kolem když o někom mluvím nebo když stojím na přechodu a když se opilá vrácím domů, kontroluju zamčený vchodový dveře,protože už vím, že ne všichni lidi jsou dobří, bezelstní a mají úctu k soukromému vlastnictví.
Na životě je ale krásný, jak je pestrej. Že jo, poučíte se z chyb, ale je tu milion dalších, horších (plus pár těch starejch, co někdy nechtěně opakujete znova), který se třeba mě určitě stanou.
Jsem vlastně konstantně v průseru.
Letos to vlastně začalo docela zostra - hned na nový rok jsem zjistila, že na návrat do Londýna mám lístek s datem na měsíc listopad a mám tak na autobus zpoždění přesně měsíc bez pár minut. Tuhle situaci vyřešily následný drinky na žal a vánoční letenka za cenu šedesáti kapučín.
V tu chvíli jsem si říkala dobře, horší už to letos bejt nemůže. Život přece není tak krutej. Ani ke mě.
Je.
Až do dubna to byly celkem maličkosti, pro zasmání, pár trapasů, faux pas, nic hroznýho. A zadarmo.
V rámci jarního úklidu jako prostředku k osvěžení mysli a prostředí kde žiju, jsem si v kapse kabátu vyprala mobil.
Za šedesát kapučín.
Protože mě nenapadlo, jak dnes ráno vstanu do práce bez budíku, jala jsem se v neděli večer shánět novej,
Dalších šedesát.
Letos jsem už jsem teda 180 kafí v mínusu.
No ale tak, hlavně že mám ty kamarády, co mě vždycky podrží.
"Tak jsem volala do pracky, ahaaa"
"No konecne!"
"Takovahle vygradovana madlovina? Ach"
":D :D :D"
Takže tak.
Asi začnu vybírat příspěvky na svoji tragikomiku, která je mnohem lepší než můj sloh.
Nemáte zač.
Tragikomedie je nepochybně čtivá a pichlavě vtipná, ale včera mi došlo, že kromě námětu na blog je to jen nechutný a krutý.
Ne, že by se mi nějaký to nedorozuměníčko stalo prvně a už před lety jsem přestala se svojí smůlou bojovat, snažím se s ní žít a snášet její klacky pod nohama s nadhledem.
Přijala jsem ji jako svojí mladší sestru, téměř jsem přestala řídit auto, dvakrát až třikrát při odchodu kontroluju mobilklíčepeněžku, polívku a čaj držím zásadně metr od počítače, všechny časy zkoušek a směn v práci kontroluju dvakrát, nenosím bílý tričko, rozhlížím se kolem když o někom mluvím nebo když stojím na přechodu a když se opilá vrácím domů, kontroluju zamčený vchodový dveře,protože už vím, že ne všichni lidi jsou dobří, bezelstní a mají úctu k soukromému vlastnictví.
Na životě je ale krásný, jak je pestrej. Že jo, poučíte se z chyb, ale je tu milion dalších, horších (plus pár těch starejch, co někdy nechtěně opakujete znova), který se třeba mě určitě stanou.
Jsem vlastně konstantně v průseru.
Letos to vlastně začalo docela zostra - hned na nový rok jsem zjistila, že na návrat do Londýna mám lístek s datem na měsíc listopad a mám tak na autobus zpoždění přesně měsíc bez pár minut. Tuhle situaci vyřešily následný drinky na žal a vánoční letenka za cenu šedesáti kapučín.
V tu chvíli jsem si říkala dobře, horší už to letos bejt nemůže. Život přece není tak krutej. Ani ke mě.
Je.
Až do dubna to byly celkem maličkosti, pro zasmání, pár trapasů, faux pas, nic hroznýho. A zadarmo.
V rámci jarního úklidu jako prostředku k osvěžení mysli a prostředí kde žiju, jsem si v kapse kabátu vyprala mobil.
Za šedesát kapučín.
Protože mě nenapadlo, jak dnes ráno vstanu do práce bez budíku, jala jsem se v neděli večer shánět novej,
Dalších šedesát.
Letos jsem už jsem teda 180 kafí v mínusu.
No ale tak, hlavně že mám ty kamarády, co mě vždycky podrží.
"Tak jsem volala do pracky, ahaaa"
"No konecne!"
"Takovahle vygradovana madlovina? Ach"
":D :D :D"
Takže tak.
Asi začnu vybírat příspěvky na svoji tragikomiku, která je mnohem lepší než můj sloh.
Nemáte zač.