Od dětství mě fascinuje zvuk klavíru.
S vyjímkou pár let krve, potu a slz nad etudama a peckama jako kmotr vávra, který jsem prolila v lidušce pod dohledem cholerický zapšklý učitelky co nenáviděla svět a hlavně děti a klavír. Paradoxně a nebo možná právě proto, mě zvuk klavíru pokaždý dojme.
Dneska jsem se vracela domů z party, která balancovala někde mezi "dám si pár drinků navíc a pojedu do rána" a "bože, je tu tolik mladejch fresh lidí, co se ničeho nebojí a já jsem jak šmudla utahaná z práce a jdu spát". Je čím dál těžší chovat se dvojsmyslně, smyslně a bez zábran.
Šla jsem spát.
Po cestě domů jsem seděla na schodech u divadla a zírala na neonovej dominantní nápis PRAHA, kterýho jsem si v celý jeho do dálky planoucí kráse nikdy předtím nevšimla. Vedle mě stála partička cizinců, co se shlukli okolo asi bohužel posledního piana v ulicích, na který hrál bezdomovec Fur Elise.
Tu du du du du du du du duu.
Život byl chvíli jak černobílej film a ten pocit mě zcela neopodstatněně naplnil štěstím. Party byla najednou v mlze, smyslný krásný lidi zůstali prázdný a nic se nemohlo vyrovnat sezení na studenejch schodech, pozorování Prahy a nesourodě harmonický skupinky u piana, která našla společnou notu v tak prchavym a krásnym momentu, zbavenym předsudků a bariér.
Poprvé jsem doufala že, noční tramvaj bude mít alespoň pár minut zpoždění.
S vyjímkou pár let krve, potu a slz nad etudama a peckama jako kmotr vávra, který jsem prolila v lidušce pod dohledem cholerický zapšklý učitelky co nenáviděla svět a hlavně děti a klavír. Paradoxně a nebo možná právě proto, mě zvuk klavíru pokaždý dojme.
Dneska jsem se vracela domů z party, která balancovala někde mezi "dám si pár drinků navíc a pojedu do rána" a "bože, je tu tolik mladejch fresh lidí, co se ničeho nebojí a já jsem jak šmudla utahaná z práce a jdu spát". Je čím dál těžší chovat se dvojsmyslně, smyslně a bez zábran.
Šla jsem spát.
Po cestě domů jsem seděla na schodech u divadla a zírala na neonovej dominantní nápis PRAHA, kterýho jsem si v celý jeho do dálky planoucí kráse nikdy předtím nevšimla. Vedle mě stála partička cizinců, co se shlukli okolo asi bohužel posledního piana v ulicích, na který hrál bezdomovec Fur Elise.
Tu du du du du du du du duu.
Život byl chvíli jak černobílej film a ten pocit mě zcela neopodstatněně naplnil štěstím. Party byla najednou v mlze, smyslný krásný lidi zůstali prázdný a nic se nemohlo vyrovnat sezení na studenejch schodech, pozorování Prahy a nesourodě harmonický skupinky u piana, která našla společnou notu v tak prchavym a krásnym momentu, zbavenym předsudků a bariér.
Poprvé jsem doufala že, noční tramvaj bude mít alespoň pár minut zpoždění.