Když jsem se před pár lety stěhovala z malebnýho maloměsta do Prahy, hřála mě myšlenka bohatý kultury a hipsta happeningů, kterým se ještě hipsta vůbec neříkalo.
Když jsem se nedávno stejně tak stěhovala opět do Prahy z megalomanýskýho Londýna, hřála mě ta stejná myšlenka, jak to bude všechno kousek, bude to levný, krásný a doma.
Mockrát jsem se přesvědčeně zaradovala, při pozvání na podobný akce na fejsbuku a s jistotou sobě vlastní zaškrtla going a nakonec jsem upřednostnila nějakou nekulturní bohulibou činnost v teple a ambientním zevlu domova. Ve výsledku z toho plyne jen to, že slýchám, jak je moc hustý a záviděníhodný, chodit na všechny ty akce. Moje news feeds jsou tak evidentně pověstí, co mě předchází.
Mylně.
Minulou neděli jsem se rozhodla učinit barbarství konec a hrdě jsem se vydala na blešák do Meetfactory. Chápu, že jsou lidi, co tam prostě chodí normálně, ale když jste líná brambora, je to den D. Sluníčko svítilo, město zářilo, řidiči tramvají trolili nepozorný chodce naštvaným cinkáním, pomačkaný lidi se plazili na svý walk of shame, prostě neděle v Praze jak ze žurnálu.
Všechno idylický v určitým bodě (nebo aspoň v mým životě) vždycky skončí přehnaným očekáváním nebo prostě tím, že jste smolař. Po příjezdu na Lihovar mi spadla brada při pohledu na lidi, který dost pravděpodobně měli z takový neděle jako stvořený pro nákupy z druhý ruky stejnej pocit jako já. Byli VŠUDE. Fronta byla po celý cestě skoro až na zastávku a modří už vědí, že ta je nechutně dlouhá. Dorazila jsem až ke vchodu, kde jsem si drze řekla, že můj život nemůže bejt tak krutej a že si tohle čekání nezasloužím. Jsem holka ze slušný rodiny a takovou věc bych nejen že nikdy neudělala, ale dokonce bych pohrdala všema, kdo se opováží. Nicméně jsem chvíli zapomněla na dobré mravy a jala jsem se, na tajňačku, úplně jak Mata Hari, (bohužel bez okouzlujícího charismatu a mezinárodního poslání) nacpat do fronty hned u dveří.
Chvíli si mě nikdo nevšímal a tak se moje šance na dobrej den začaly rapidně zvyšovat.
Jak už to tak ale bývá, každá fronta má svojí rozhořčenou padesátnici, která se nebojí ozvat. Někdy to odbyde jen pohrdavým rozhovorem s kamarádkou na váš účet, ale tahle se mě rozhodla konfrontovat přímo en face. Po jedovaté otázce jestli mám dojem, že jsem ve frontě sama (která byla zcela nemístná – kdybych tam byla sama, tak tahle situace vůbec nenastane) přišel velmi podrobný rozbor morálního hlediska mého počínání. Konfrontovaná s realitou vlastní odpornosti jsem kvůli absenci racionální odpovědi prostě jen pokrčila rameny (vidět to máma, jdu spát bez dezertu). Paní se na mě chvíli dívala a pak s velmi nevybraným slovníkem odkvačila do svýho tvrdě vyčekanýho místa ve frontě.
Na chvíli mě zaplavil pocit výhry a přesvědčení, že když už se chovám jako spratek, tak pořádně.
Nicméně stejně jako šťastný chvíle, ani můj záchvat drzosti neměl dlouhýho trvání a já se začala strašně, ale strašně stydět. Ne před tou paní a těma nevinnýma tvářema ve frontě. Styděla jsem se hlavně sama před sebou a před Svojsíkem a mámou a tátou a naším panem katechetou.
Abych završila iracionálnost situace, jsem se po pěti minutách prostě otočila a rozhodla, že pojedu domů, i když mě od dveří dělil metr a jen pár lidí. Sebemrskačsky jsem se potrestala za to, že jsem byla drzá a nevychovaná a nezasloužila jsem si jít dovnitř a pořídit si něco ďábelsky skvělýho, levnýho, recyklovanýho a dlouhodobě udržitelnýho.
Neděle v háji.
Nenávidím všechny, co se mnou jeli tramvají a chlubili se tím, co božího si koupili za hubičku.
Po cestě domů začalo lejt.
Vlezla jsem si do postele a strávila den s tlačítkem going a představama o tom, jaký to je žít kulturní život.
pro fashionshop.cz
Když jsem se nedávno stejně tak stěhovala opět do Prahy z megalomanýskýho Londýna, hřála mě ta stejná myšlenka, jak to bude všechno kousek, bude to levný, krásný a doma.
Mockrát jsem se přesvědčeně zaradovala, při pozvání na podobný akce na fejsbuku a s jistotou sobě vlastní zaškrtla going a nakonec jsem upřednostnila nějakou nekulturní bohulibou činnost v teple a ambientním zevlu domova. Ve výsledku z toho plyne jen to, že slýchám, jak je moc hustý a záviděníhodný, chodit na všechny ty akce. Moje news feeds jsou tak evidentně pověstí, co mě předchází.
Mylně.
Minulou neděli jsem se rozhodla učinit barbarství konec a hrdě jsem se vydala na blešák do Meetfactory. Chápu, že jsou lidi, co tam prostě chodí normálně, ale když jste líná brambora, je to den D. Sluníčko svítilo, město zářilo, řidiči tramvají trolili nepozorný chodce naštvaným cinkáním, pomačkaný lidi se plazili na svý walk of shame, prostě neděle v Praze jak ze žurnálu.
Všechno idylický v určitým bodě (nebo aspoň v mým životě) vždycky skončí přehnaným očekáváním nebo prostě tím, že jste smolař. Po příjezdu na Lihovar mi spadla brada při pohledu na lidi, který dost pravděpodobně měli z takový neděle jako stvořený pro nákupy z druhý ruky stejnej pocit jako já. Byli VŠUDE. Fronta byla po celý cestě skoro až na zastávku a modří už vědí, že ta je nechutně dlouhá. Dorazila jsem až ke vchodu, kde jsem si drze řekla, že můj život nemůže bejt tak krutej a že si tohle čekání nezasloužím. Jsem holka ze slušný rodiny a takovou věc bych nejen že nikdy neudělala, ale dokonce bych pohrdala všema, kdo se opováží. Nicméně jsem chvíli zapomněla na dobré mravy a jala jsem se, na tajňačku, úplně jak Mata Hari, (bohužel bez okouzlujícího charismatu a mezinárodního poslání) nacpat do fronty hned u dveří.
Chvíli si mě nikdo nevšímal a tak se moje šance na dobrej den začaly rapidně zvyšovat.
Jak už to tak ale bývá, každá fronta má svojí rozhořčenou padesátnici, která se nebojí ozvat. Někdy to odbyde jen pohrdavým rozhovorem s kamarádkou na váš účet, ale tahle se mě rozhodla konfrontovat přímo en face. Po jedovaté otázce jestli mám dojem, že jsem ve frontě sama (která byla zcela nemístná – kdybych tam byla sama, tak tahle situace vůbec nenastane) přišel velmi podrobný rozbor morálního hlediska mého počínání. Konfrontovaná s realitou vlastní odpornosti jsem kvůli absenci racionální odpovědi prostě jen pokrčila rameny (vidět to máma, jdu spát bez dezertu). Paní se na mě chvíli dívala a pak s velmi nevybraným slovníkem odkvačila do svýho tvrdě vyčekanýho místa ve frontě.
Na chvíli mě zaplavil pocit výhry a přesvědčení, že když už se chovám jako spratek, tak pořádně.
Nicméně stejně jako šťastný chvíle, ani můj záchvat drzosti neměl dlouhýho trvání a já se začala strašně, ale strašně stydět. Ne před tou paní a těma nevinnýma tvářema ve frontě. Styděla jsem se hlavně sama před sebou a před Svojsíkem a mámou a tátou a naším panem katechetou.
Abych završila iracionálnost situace, jsem se po pěti minutách prostě otočila a rozhodla, že pojedu domů, i když mě od dveří dělil metr a jen pár lidí. Sebemrskačsky jsem se potrestala za to, že jsem byla drzá a nevychovaná a nezasloužila jsem si jít dovnitř a pořídit si něco ďábelsky skvělýho, levnýho, recyklovanýho a dlouhodobě udržitelnýho.
Neděle v háji.
Nenávidím všechny, co se mnou jeli tramvají a chlubili se tím, co božího si koupili za hubičku.
Po cestě domů začalo lejt.
Vlezla jsem si do postele a strávila den s tlačítkem going a představama o tom, jaký to je žít kulturní život.
pro fashionshop.cz